Společností rezonují výsledky přijímacích zkoušek na střední školy a učební obory. Ozývají se názory, že selhal stát, kraje, školy, MŠMT. Naprosto chápu pocity neúspěšných žáků i jejich rodičů. Sám jsem jako rodič čelil stejné situaci nedávno. Tyto pocity jsou normální, pochopitelné a přirozené.
Na druhou stranu je potřebné aktuální téma hodnotit s odstupem, se smyslem pro realitu a pokud možno po opadnutí vzedmutých emocí.
Reálně je zcela žádoucí, aby u přijímacích zkoušek neuspěla většina, protože jen tak dostaneme odraz reality života. Ne vždy se vše daří všem stejně. Lidé se musí naučit se s neúspěchem vypořádat. Problémem je spíše ona schopnost se s neúspěchem vyrovnat než selhání institucí. Současný přístup k životu – a ve vzdělávání tomu není jinak – inklinuje spíše k rovnostářství, snaze vyhovět všem a každému. Akcentují se práva a nároky namísto příležitostí a povinností.
Všichni vnímáme, že se svět mění a s ním se mění i přístupy. Avšak základní principy, včetně systému výběru, zůstávají v čase neměnné. Výše zmíněnému navzdory. Nechci vyprávět historky starého zbrojnoše, jak tomu bylo dříve. Pravdou je, že to bylo stejné, jako dnes. Uspěje jen určitá část. A je to tak správně. S neúspěchem je potřeba se vyrovnat. Z chyb a nedostatků se poučit. Přijmout danou situaci jako fakt. Jakkoliv je přirozené a lidské chtít, aby se všichni lidé cítili úspěšní a naplnění, a aby se nám dařilo v našich snahách.
Neustále mluvíme o konkurenčním prostředí, ale ve vzdělávání jdeme tak trochu proti proudu. Garantujeme všem nikoli šanci na úspěch a rovné podmínky, ale rovnou vítězství a dosažení met. Cíle jsou často nastavovány „pro všechny stejně“. Nevytváříme a také nezvládáme situace, kdy vítězí ti lepší, kteří umějí vítězství přijmout s pokorou, a kdy ostatní umějí tento stav přijmout. Namísto toho překrucujeme reálný stav věcí tak, aby všichni byli vítězové a nikdo neprohrál. Zcela zapomínáme na fakt, že nezvítězit neznamená nebýt úspěšný.
Kolem sebe vidím celou řadu úspěšných lidí. U těchto lidí vnímám motivaci k úspěchu. Přitom ne každý na základní škole patřil k „vítězům“. Úspěch negarantuje ani gymnázium a maturita, ale právě osobní potenciál – ona schopnost uspět v tom, v čem uspět mohu a také v čem chci být úspěšný. A obojí se může, a také bude, rozhodovat později než na konci základní školní docházky.
Pokud se dítě (včetně toho mého) nedostane na vysněnou střední školu, není to selhání systému, nebo instituce. Je to jeho vlastní selhání a také selhání mne, jako rodiče. Oba dva bychom se měli umět ze situace poučit a výsledek přijmout. I když to není jednoduché. Jen tak budou naše děti schopné rozvíjet svou odolnost, zlepšovat své dovednosti a připravit se na budoucí výzvy, které jim přinese život.
Všem, kteří uspěli gratuluji a přeji jim hodně úspěchů. Ať vám píle, vytrvalost, znalosti a kousek štěstí nechybí při dalším studiu i v životě. Všem, kteří nebyli přijati na vysněnou školu přeji, aby uspěli v následujících životních výzvách, o kterých jsem přesvědčen, že budou pro vás více rozhodující a důležité. Bude při nich rozhodovat právě píle, vytrvalost, znalosti a kousek štěstí. Tak tomu bylo dříve, dnes a nic na tom nezmění ani budoucnost.