ZÁKLADNÍ FAKTORY VE VZDĚLÁVÁNÍ NELADÍ

RODIČE A ŠKOLA – SPOLUHRÁČI, NEBO RIVALOVÉ?

Vnímání českého školství veřejností se za posledních několik málo desetiletí dramaticky mění. Určitě slýcháte věty: „Za nás tohle nebylo“. A je to dobře. To, že se systém vzdělávání vyvíjí, je očekávaná a chtěná změna. Avšak jen některé faktory reprezentují žádoucí a pozitivní změny. Část z nich vnímáme jako kontraproduktivní.  Nejprve malé zamyšlení. Co se tedy změnilo?

Jedním z klíčových východisek je určitý nesoulad v očekávání. Zatímco škola očekává, že se budou na výchově a vzdělávání dětí podílet i rodiče, do školy přichází stále více a více dětí s neúplnými a neukotvenými návyky, které by měly získávat v rodině.  Někteří rodiče očekávají, že škola je zařízení, kam dítě umístí, a které se plně postará o výchovu dítěte. Tak proč kazit dítěti bezstarostné dětství, když do školy půjde až za rok, dva tři…
V poslední době rezonuje veřejností téma domácích úkolů. Téma symptomatické. Škola má za to, že by se děti měly vzdělávat komplexně při spolupůsobení rodičů, rodiny, školy a dalších organizací – kroužky, oddíly apod. Rodiče se však domnívají, že škola nemá právo další vzdělávání požadovat, a že je na vlastní svobodné vůli zákonných zástupců, zda se bude jejich dítě do školy připravovat, či ne. S tím se nedá než souhlasit. Je však potřeba dodat, že je to nejen právo zákonných zástupců, ale i jejich odpovědnost. Školy respektují vymezení ze strany rodičů. Domácí úkoly, které usnadňují rodičům orientaci v daném tématu a definují vhodný okruh domácí přípravy, přestaly rodičům poskytovat. Odpovědnost za za domácí část vzdělávání zůstala na přání rodičů pouze na jejich bedrech.

Napadne vás, proč by nějaký rodič odmítal něco takového? Námitky, které kolují po sociálních sítích považuji pouze a jen za výmluvy. Důvodem je možná z části neochota některých jedinců se na vzdělávání a výchově svých dětí podílet, či přesvědčení, že oni sami vědí nejlépe, co a jak dělat, či nedělat. Ale tím hlavním důvodem je nepochopení vlastní role rodiče a povinností z ní vyplývajících. Současná společnost se zaměřuje mnohem více na práva. Povinnosti s nimi neoddělitelně související jsou akcentovány významně méně.

Zdá se tedy, že problémem může být právě komunikační šum ve vztahu školy a rodičů, popřípadě veřejnosti. Opakovaně slýcháme: “České školství je rigidní, zkostnatělé, a dokonce zbytečné v situaci, kdy neučí dovednosti klíčové pro současný svět a jeho potřeby”. To vše navíc v době, kdy lze získat jakékoliv vědomosti na internetu.
Problémem může být spíše fakt, že někteří učitelé nepřípustně rezignovali na posilování role školství ve společnosti a na budování vzdělávacího a výchovného komplexu škola-rodina-společnost. V neposlední řadě rezignovali na svou vlastní a nezastupitelnou odpovědnost za vzdělávání každého jednotlivého žáka bez rozdílu. Nutno říci, že nedobrovolně a řada z nich se s tím nemůže smířit.

Náaledující aspekty nemají učitelé ve svých rukou. K oslabování pozice učitele ve společnosti přispívá i oslabování socioekonomického statusu vlivem postupné degradace jeho reálných příjmů. Dalším, plíživým aspektem, který postupně sílí a je velmi obtížně uchopitelný, je pronikání nežádoucích vlivů rodičů do školství a jeho postupná přeměna v jakýsi klientský systém. Ten reprezentuje (ne)platící rodič na straně jedné a na té druhé učitel, který je vnímán jako poskytovatel služby. Ta musí být navíc ve vztahu k rodičům často významně individualizována.
Oporu by měl učitel nacházet u vedení školy, u zřizovatele, České školní inspekce (ČŠI) a MŠMT. Měl by, ale častěji nenachází. Za posledních několik let jsem ve svém okolí neviděl rozhodnutí ČŠI, které by dávalo jednoznačně za pravdu učiteli. To vytváří společenský předpoklad, že rodič si má neustále stěžovat a škola neustále projednávat a napravovat. Rozuměj – přizpůsobovat se.  Tím sami na sebe, naše poslání a celý obor vrháme špatné světlo, a tak se nemůžeme divit, že stížností přibývá. Podstatných a závažných je však minimum. A vracíme zpět na začátek. „Tohle za nás nebylo“. 

ŘEŠENÍ NENÍ A NEMŮŽE BÝT JEDNOZNAČNÉ

Ani já si nedělám ambice, že tento článek situaci zlepší. To bych mohl spíše usilovat o post ministra školství. A to neusiluji. Mám však naději, že se pedagogové i ministerstvo zamyslí nad hamletovskou otázkou: „Být, či nebýt?“ Doufám v odpověď: „Ano“.

Být dobrým a efektivním učitelem není jen věcí vzdělání, praxe a lásky k oboru, ale i věcí společenské poptávky. Většina učitelů z mého okolí, kteří se rozhodují opustit školství nemají problém s výukou, či dětmi. Ale nechtějí už bojovat s větrnými mlýny, stížnostmi a někdy i útoky ze strany rodičů, obhajováním pedagogických metod a stylů a dalšími úkoly připomínajícími sisyfovský úděl. I proto musíme více komunikovat s rodiči. Musíme jim více vysvětlovat naší roli. Diskutovat jejich roli, a kde společně vidíme potřebný průnik našich snažení. Jak se společně doplňovat a spolupracovat. Měli bychom komunikovat, stanovovat pravidla a řídit se jimi. Měli bychom se ve vztahu k dětem snažit najít společnou řeč. Měli bychom být schopni říkat rodičům pravdu a požadovat jejich součinnost. Měli bychom jim nabídnout partnerství a vyžadovat, aby bylo naplňováno. Tak to dělejme, i když to může ze začátku přinést konflikty a potíže.

Můžeme začít tím, že rodičům vysvětlíme naší roli, naše pravidla a naše možnosti. Vyslechneme, jak rodiče chápou svou vlastní roli, jejich pravidla a možnosti. Pokud se budeme rozcházet ve vnímání daného status quo (co komu náleží) – nebude vzdělávání fungovat optimálně.
Řečeno sportovní terminologií – chci, aby dítě hrálo hokej. Proto, aby mohlo hrát hokej, užívat si radost ze hry, zlepšovat se – musí znát pravidla, dodržovat je, respektovat spoluhráče (včetně učitele), hrát fér, pravidelně trénovat a naučit se prohrávat i vítězit. Učitel není pouze koučem, spoluhráčem, nebo rozhodčím. Je všechno v jednom. Pokud rodič na tribuně neustále kritizuje, stěžuje si, ví sám všechno o hokeji nejlépe a nadává – měl by, při vší úctě, sejít z tribuny a postavit se za katedru a učit. Já sám slibuji – jakmile bych někdy nabyl dojmu, že umím práci kohokoliv z vás lépe, nezůstanu jen u kritiky a stížností, ale půjdu ji sám dělat.

Všem rodičům, kteří se mnou diskutují o vzdělávání jejich dětí, dávají mi zpětnou vazbu, přijímají ji i ode mne a tak umožňují, aby vzdělávání jejich dětí fungovalo, děkuji. Je to super.