Situace, ve které se nyní nacházíme, nás nutí o našem zdraví přemýšlet a v lepším případě pro naše zdraví i něco udělat. Pomůže nám tělocvikář, nebo psycholog? Půjdu do fitka, nebo navštívím terapeuta? Ať už zvládáte záludnosti home office, obtíže nasazení v zaměstnání, či lítáte v on-line výuce, pokusíme se společně najít odpovědi, nebo si aspoň ujasníme, co se s námi všechno může dít a proč?
Co je to vlastně zdraví?
Definici Světové zdravotnické organizace (WHO) si může každý na wikipedii najít. A dozvíte se, že nestačí nebýt nemocný, abyste se mohli považovat za zdravého. Jak je to možné? Jako odpověď můžeme jednoduše vzít starou a stokrát používanou pravdu – „ve zdravém těle zdravý duch“. I když stále ještě nechápeme úplně všechny procesy v našem těle, už víme, že u některých jedinců se mohou vlivem zátěže (stresové situace) začít navenek projevovat některé fyzické symptomy. U jiných se zase více projeví symptomy duševní, u zbývajících kombinace obou. Při dlouhodobé, neřešené a nezvládnuté stresové situaci se mohou tyto symptomy rozvinout až v onemocnění. Pokud jste zcela bez symptomů a nic vás netrápí, napište mi – já vás proklepnu a bude z toho minimálně kandidatura na Nobelovu cenu za fyziologii. Pro nás všechny ostatní je tu tento článek.
Zodolňování (resilience).
Víme toho možná dost, a jak ukázala pandemická situace – víme toho zatraceně málo. S jistotou se však můžeme spolehnout, že v lidském těle (ve skutečnosti ve všech živých organismech) existuje důležitý proces, kterému říkáme adaptace. To znamená, že lidské tělo reaguje na zátěž (stresovou situaci) v ideálním případě tak, že se s novou situací dokáže vyrovnat a přizpůsobit se jí. A pokud se do stejné situace dostane člověk znovu, bude ji zvládat s mnohem větším přehledem a úspěšností.
Tento efekt tzv. „hodného stresu“ (eustres) využívají například sportovní trenéři v rámci tréninkového procesu. Opakovaně, řízeně a cíleně zatěžují organizmus sportovce. Ten se následně adaptuje, zvyšuje se jeho výkonnost a odolnost. Celé se to opakuje tak dlouho, dokud se nedostaví výsledky – nebo ztráta motivace a konec kariéry. Ale ať už nastane cokoli, výsledkem adaptace je vyšší úroveň trénovanosti a připravenosti. A velice podobně adaptace funguje i v oblasti duševní odolnosti. A teď už minimálně víme, za co ti fitness a mentální kouči dostávají plat. Musíme si však dát pozor, stejně jako dobře placení trenéři, na některá „ale“.
Úskalí budování resilience.
Úroveň našeho zdraví neoddělitelně zahrnuje zdraví tělesné, mentální, ale i spirituální a sociální. A závisí na tom, jak celý proces „superkompenzace“, česky bychom mohli říct klidně zodolňování, provádíme. Na procesu adaptace a superkomepenzace si můžeme úskalí s možnými negativními dopady na naše zdraví dobře ukázat.
Pokud je úroveň fyzického, nebo psychického zatížení nepřiměřená (neadekvátní stresová situace, distres), proces zodolňování (superkompenzace) nenastane. Namísto toho se mohou začít rozvíjet již zmíněné nechtěné symptomy. Při opakovaném a dlouhodobém přetěžování organizmu, anebo pokud čelíme krátkodobému, ale velmi silnému zatížení (distresu), může dojít dokonce k rozvoji některých onemocnění a poškození zdraví. A to se děje poměrně často. Nejen na hřištích, ale i v rodinách.
Balancování – citlivé dávkování zatěžování a následné regenerace.
Zatěžování musí být adekvátní aktuálnímu stavu celého organizmu. To, co snese a zvládne jeden člověk, jiný už zvládat nemusí. Úroveň zátěže musíme nastavovat individuálně, pro každého jinak. Tedy pokud nejste člen kádru týmu Slavie Praha nebo FC Rangers. U homogenních skupin, jako jsou například sportovní týmy, můžeme předpokládat, že celý tým má přibližně stejnou úroveň fyzické odolnosti a zdatnosti. Avšak že by všichni hráči měli stejnou úroveň psychické odolnosti, předpokládat nemůžeme ani ve špičkovém týmu Ligy mistrů.
Fázi zatěžování organizmu musí vždy střídat fáze regenerace (odpočinku). Proces, kterým při střídání fází zatěžování a odpočinku procházíme, se nazývá „superkompenzace“. V něm opakovaně vystupujeme ze své komfortní zóny a zase do ní vracíme. Postupně, jak se adaptujeme, se naše komfortní zóna zvětšuje. Struktura naší odolnosti se každým takovým případem zesiluje a zpevňuje jako bychom tvořili stále silnější základy přidáváním dalších vrstev betonu. A robustní a pevné základy se hodí vždy. Že je to pro Vás novinka? Ale jděte, každý si určitě prošel v autoškole martýriem s podélným parkováním. Když to děláte třeba napotřetí, už byste měli být dostatečně adaptováni.
Stejně dobře jako zatěžování, potřebujeme v procesu zodolňování dávkovat i regeneraci, kam zahrnujeme odpočinek, relaxaci, spánek a psychohygienu. Regenerace musí být důkladná a dostatečně dlouhá. Tady často chybují i zkušení věhlasní trenéři. Regenerací se vlastně snažíme po zátěži vynulovat na tachometru náš vnitřní odometr – počítadlo ujeté vzdálenosti. Pokud to neuděláme dostatečně důkladně a dobře, tachometr se nevynuluje a zůstane nám na displeji svítit hodnota zbytkové únavy. Nezačínáme od nuly a to není dobré pro náš vnitřní motor.
Chybovat je lidské a Murphyho zákon říká, že: „Když můžeme udělat chybu, tak zpravidla nezůstane u jedné jediné“. A tak býváme často svědky typické kombinace chyb – cyklického střídání přetěžování a nedostatečné regenerace, což s jistotou limitně se blížící maximu, spěje k poškození zdraví a rozvoji onemocnění. Necítíte se někdy jako křeček v kole?
Hodně, nebo málo – ani jedno není ideální.
Každá mince má vždy dvě strany. V posledních letech upozorňujeme čím dál častěji na opačný problém. Nedostatečným zatěžováním s následnou regenerací se proces zodolňování nenastartuje. Zkrátka nic neděláš, nepřekonáváš obtíže – nemáš odolnost, a tím pádem nemáš výkonnost. Zato získáš vyšší náchylnost k onemocnění. Sečteno. Podtrženo. Porovnej například s komorbiditami (doprovázejícími onemocněními) závažných průběhů a úmrtí na Covid-19.
Můžeme prokázat, že u osob, které neprocházejí zodolňováním – adekvátním procesem zatěžování a regenerace – je celková úroveň zdraví a schopnost udržet si zdraví (odolnost) nízká. Což má závažné dopady na kvalitu života a pravděpodobně i na délku a případně kvalitu dožití.
To je problém posledních dekád, který se projevuje zejména u dětí mladšího školního věku – obecně pak i u dětí starších a dospívajících. Úroveň zdravotně orientované odolnosti a tedy celkového zdraví u dětí, které nejsou adekvátně fyzicky a psychicky zatěžovány – např. v rámci pohybových aktivit, nebo sportu, cíleným rozvojem kognice, včetně procesu učení, socializace apod. – dlouhodobě klesá.
Rovnou to, s jistou dávkou jízlivosti (vždyť už to meldujeme dlouhé roky), přeložím do srozumitelné češtiny. Sice se tak vystavuji riziku, že to někoho urazí a jiný se bude cítit dotčený (nejčastěji to bude hyperprotektivní rodič, nebo hyperkorektní pedagog), ale nechť. Tohle fakt neděláme pro sebe: Takže – v posledních letech, dvě dekády nového tisíciletí nevyjímaje, čelíme situaci, že fyzicky ani psychicky nezvládáme a svým způsobem doslova degenerujeme. Máme problém, Houstone – tedy spíš Strakovo akademie, pokud tam stále sídlí Vláda ČR a lidé odpovědní zdraví nás všech.
Hlavní body obžaloby mám, ctihodnosti, zde:
- růst počtu dětí s nadváhou
- růst počtu dětí s obezitou
- růst počtu děti s psychickými problémy a onemocněními
- klesající fyzická odolnost celé populace
- klesající psychická odolnost celé populace
Důkazy negativních důsledků v případu pak předkládám zde:
- dlouhodobě vysoké hodnoty BMI (Body Mass Index) zejména u dětí
- růst prevalence výskytu jednotlivých projevů Metabolického syndromu (hypertenze, diabetes, dyslipidémie (nesprávný poměr tuků v krvi vč. hladiny cholesterolu), ateroskleróza odpovědná za srdeční onemocnění, mrtvice a infarkt a další), nejen u dospělých, ale i u dětí a dospívajících
- růst prevalence úzkostných stavů a panické poruchy u celé populace vč. dětí
- růst prevalence deprese, syndromu vyhoření u celé populace
- růst času stráveného sezením (sedentary time) u celé populace vč. dětí
- nízká hodnota aktivního času stráveného pohybem u celé populace vč. dětí
- vysoká hodnota času stráveného u obrazovek (screen time) u části populace a zejména u dětí
- snižující se nároky na výběrové výkonnostní a dovednostní výběrové testy u studentů TV a sportu, vojáků, policistů a dalších
- počty sebevražd, vč. sebevražd dětí
Zároveň, ctihodnosti, navrhuji provést rekonstrukci celého případu za pomocí stopek, váhy určené k měření hmotnosti, zařízení k měření výšky, výpočetních tabulek pro stanovení hodnoty BMI, statistických zdrojů dat z databází prevalence zmíněných chorob a potíží, vč. suicidií. Dále pomocí stovek a spíše tisíců výzkumů zabývajících se pohybovou aktivitou, zdravým způsobem života, volnočasovými aktivitami, depresemi, úzkostnými stavy, dalšími psychickými onemocněními. A nikdo mi nemůže mít za zlé, že jsem něco vynechal, protože i tak je toho myslím více, než je zdrávo.
Chci něco udělat pro zdraví, kdy s tím mám začít?
O zdraví každého z nás se rozhoduje už dávno před naším narozením. Částečně za něj mohou geny našich rodičů a prarodičů. Rozhodně ale to, co dostanete od sudiček do vínku (genetická predispozice), nemůže úplně za všechno. A pokud nám geny přeci jen nejsou nakloněny, stále máme k dispozici citlivé období vývoje a dospívání, kdy je možné, aby si děti vybudovaly tak silné základy pro zdraví, jak jen je možné.
A za děti odpovídají rodiče. U dětí ve školním věku dělají chybu nejčastěji právě oni, a nutno říci, že v drtivé většině neúmyslně a v dobré víře. Přehnaná starost, aby se dítě neunavilo, neublížilo si, nenastydlo, když se zapotí, mělo neustále dostatek jídla, které mu chutná apod., rozhodně nepomáhá. Stejně, jako když mu poskytujeme vše, co vyžaduje – typicky například sladká jídla a nápoje, čas u obrazovek apod. Děti by se měly naučit překonávat překážky, vyrovnávat se s různými situacemi, naučit se vítězit, ale i prohrávat. Nemusejí dělat zrovna sport, ale měly by mít dostatek zdravé stravy a motivující a bezpečné prostředí, pestré a pravidelné pohybové aktivity a kontakt s okolím – školní TV rozhodně nestačí, stejně jako online komunikátory a kontakty prostřednictvím sociálních sítí.
Co v dětství získáš pro své zdraví, ve stáří jako když najdeš.
Rodiče mohou trávit víc času s dětmi venku, při práci na zahradě, objevování okolí, výletech a větším zapojování dětí do společných rodinných aktivit spojených s pohybem a interakcí mezi členy rodiny. Žádoucí je také podporovat samostatnost a odpovědnost dětí, zdůraznit sounáležitost s ostatními, posilovat sociální vazby. Děti potřebují i nějaký čas samy pro sebe a pro své vrstevníky. Čas strávený hrou a aktivitami venku je pro zdravý vývoj obrovským přínosem. Rodiče by měli být schopni vnímat rizika dopadů nicnedělání (inaktivity ) a nevhodného životního stylu na fyzické, duševní a sociální zdraví dětí v dospělosti. Děti jsou dětmi jen velmi krátký časový úsek vzhledem k jejich očekávané délce života. Bylo by sobecké jim nedat to, co potřebují pro dlouhý a plnohodnotný dospělý život jen kvůli svému strachu a obavám, a buďme upřímní – někdy i pohodlnosti. Takže více, než kdy jindy platí to, co jsme vyjádřili v parafrázi v nadpisu této kapitoly.
Pokud vaše genetická výbava není nic moc a navíc jste prošvihli možnost získat fyzickou a psychickou odolnost v dětství a během dospívání, ať už vinou rodičů, nebo sociálních vlivů, mám pro vás ještě jednu pozitivní zprávu. Ale opravdu poslední:
V dospělosti můžeme vhodnou pohybovou aktivitou, za pomoci psychohygieny a s dobrými sociálními vazbami – tedy aktivním pohybem a zdravým způsobem života v rámci rodiny, či komunity – maximalizovat dobu, po kterou budeme schopni udržet zdraví na úrovni blížící se maximální úrovni získané fyzické a mentální kapacity, kterou jsme si vytvořili. A zároveň minimalizovat rychlost poklesu této úrovně s ohledem na přirozený proces stárnutí a degradaci organizmu.
Omlouvám se, ale ani překlad do češtiny to příliš nevylepší: Co jsme s naším zdravím v mládí prošvihli, už jde velmi obtížně vylepšit. Spíše výjimečně, pokud vůbec. Zdravým životním stylem v dospělosti ale můžeme dosáhnout toho, že od bodu dosažené úrovně maxima zdraví, které jsme si vybudovali, budeme stárnout pomaleji a déle. Čím méně zdraví a odolnosti jsem získal, tím méně mi vydrží.
Výmluvy a zase výmluvy
Vymlouvá se kde kdo. Děti, že se jim nechce. Rodiče, že nemají čas. Školy, že nechtějí nikoho do ničeho nutit. My, že nemáme čas a že to nepotřebujeme, že je to stejně jedno. Že stejně jednou všichni umřeme. A to máte zase recht. Umřeme, ale lidé s podlomeným zdravým, kteří se ani nemusejí navenek jevit jako nemocní, umřou dříve. A Covid-19 nám ukázal, že dříve, nemusí být zas tak daleko.
Závěrem
V souvislosti s riziky, které září do světa v těchto dnech jako maják na špičce eiffelovky se ukazuje, že úroveň zdraví současné populace bude zásadně ovlivňovat to, jaké budou negativní dopady nadcházejících dekád. Bude-li tato úroveň andále klesat, nemáme před sebou příliš optimistické vyhlídky. Netušíme jaké další pandemie virů infekcí, bakteriálních onemocnění a orgánových selhání nás ještě mohou čekat. Bez ohledu na to, jaké přijdou výzvy, problémy a hrozby, o nichž zatím nemůžeme ani tušit kdy přijdou, se můžeme zcela jistě spolehnout na fakt, že být zdravý neznamená nebýt nemocný. A že naše odolnost nám může zachránit život. Hodně života. Rodiče, dospěláci, regionální politici a vládní představitelé i podnikatelský sektor by se měli problémem zabývat rychle, razantně a důkladně. Nejsem ekonom, ale zcela jistě platí axiom, že zdraví se ekonomicky významně vyplatí.
V tento okamžik zároveň přestává fungovat solitérní pojetí fyzického, nebo duševního zdraví. Separátně tyto pojmy mohou existovat, ale oddělování praktického pojetí a snaha o izolované přístupy se nám mohou ošklivě vymstít. Takže odpověď na otázku zda tělocvikář, nebo psychoterapeut zní: K zajištění udržování a zvyšování celkové úrovně zdraví je nutný komplexní přístup spolupracujících odborníků na tělesné a duševní zdraví. Důležitou roli hraje úroveň resilience ve všech složkách celkového zdraví a také aktivní a zdravý způsob života.
Zajímavé odkazy k tématu: